Lucie ~ Dangerous (dangerouss) wrote in knihomol,
Lucie ~ Dangerous
dangerouss
knihomol

  • Mood:
  • Music:

Rolando Cristofanelli: Deník Michelangela blázna

Deník sochaře, který dýchal jen pro renesanci. A příběh zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Autor: Rolando Cristofanelli
Název: Deník Michelangela blázna (Diario di Michelangelo il pazzo)

O knize:
Skutečný Michelangelo si nikdy žádný deník nepsal. Rolando Christofanelli sepsal fiktivní deník Michelangela na základě všech informací, jež sehnal.

Michelangelo si začíná psát své postřehy ve dvaceti letech a jeho poznámky končí až jeho smrtí o několik desítek let později. Zapisuje své každodenní činnosti, svou práci, názory na ostatní umělce i na dění v politickém životě. Všechno, o čem by někdo mohl říci, že ho vůbec nezajímá, je tu podáno zajímavě, subjektivně z pohledu Michelangela, který si brzy získá čtenářovy sympatie.

Michelangelo se velice lišil od ostatních umělců, se kterými se setkával. Rád pracoval sám, nikým nerušen. Nikdy nepřijímal cizí rady, ač sebelépe míněné. Nesnažil se chodit vyparáděný a ukazovat svou důležitost – což s oblibou kritizoval na mladém Raffaelovi -, vypadal spíš jako otrhanec. Ačkoliv nebyl domýšlivý a přímo nesnášel pochlebování, neměl rád, když ho někdo – zejména papež – přehlížel a už vůbec nemohl vystát, když upřednostňovali Raffaela či Leonarda da Vinci.
Ani s jedním z výše jmenovaných si nerozuměl (přestože já sympatizovala i s Raffaelem). Raffael byl podle něj nadaný mladík, který se ovšem moc rád ukazoval na veřejnosti, rád kopíroval drobné nápady ostatních umělců a nakonec vytvořil dílo z těchto malých kousků, jemuž se obdivovala celá Itálie. Da Vinci zase podle Michelangela úzkostně dával přednost detailům, vše si předem předpřipravil a stále dopilovával.
Michelangelo se také snažil vymanit z dřívějšího chápání umění, žil jen pro renesanci.

Občas jsem si při čtení říkala, jestli to, co mi připadalo jako Michelangelovo zalíbení v mužích, obzvláště v mužských figurách, není jen výplod mé fantazie ovlivněné slashem a hledání jakýchkoliv náznaků. Poté jsem na internetu narazila na podobnou interpretaci oněch částí. Kdo ví…

Ukázka:

Já mám vždy ukázky trochu delší, no. Komu to vadí? :)

"Milý hoch" -Raffael- si přivlastňuje mé nahé postavy nebo se jimi inspiruje. Ne však v tom smyslu, jak tvrdí Giovio, to jest že by je přenášel, tak jak jsou, ze Sixtinské kaple do Stanzí. Přidává k nim něco svého - bedlivě odpozorované podrobnosti, jež já přehlížím, zbytečná gesta, hru světla a stínu - jedním slovem prvky, které mne málo zajímají, i když uspokojují Leonarda.
...
Buď mu nestačila odvaha, nebo ji vědomě krotil. Kdyby si byl počínal jinak, byl by rozladil papeže, dvorní rádce a učence. Stanza zasvěcená medicejskému papeži nemohla vypadat jinak, než jak ji Raffael pojal. A přece jsem si jist, že kdyby ji mohl vymalovat svobodně, byl by ji zalidnil pouze akty. Nedostatek svobody - to je cena, kterou Raffael platí svým objednavatelům a rádcům za to, že je nikdy nezklame. Já však těm prvním v ničem neustupuji a druhých si vůbec nevšímám.


^^ Michelangelo je Raffaelem tak trochu posedlý...

~*~

Je to můj duch, kdo vnáší nepořádek do mého života. Nechápe, že člověk potřebuje spát a ukládat se ke spánku svlečený. A nehodlá poslouchat rozumy druhých, kteří člověku vytýkají, že se postí nebo že se dostatečně nemyje. Lidé vždycky všechno vědí. Tentokrát mi můj duch zakázal i vycházet z domu a stýkat se s okolím. Věznil mě snad proto, abych odvrátil svou pozornost od toho, co mi radí. A já jsem nevystrčil nos z domu aspoň dva týdny. Lidé si zprvu mysleli, že jsem ochuravěl, a pak že jsem zemřel. Uvěřili tomu i Florenťané, mého otce nevyjímaje. Když mě Římané potom znovu uviděli, byli přesvědčeni, že jsem byl nemocen. Nepochopili, že obličej rekonvalescenta mi nasadil můj duch, který tomu tak chtěl.

~*~

O Davidovi, svém díle.

Rozmlouvám, lopotím se, bavím se s Davidem. Vypadáme jako dva bratři. Máme stejné úmysly i naděje. Nikdo nezná mé starosti lépe než on, nikdo se mnou tolik nebděl jako on. Někdy jsem ho unavoval, když jsem se vztekal a stále přizpůsoboval jeho podobu představě, kterou jsem si o něm předem vytvořil. Někdy se proti mně dokonce bouřil. To když jsem zmrtvěl únavou a on se snažil vyhnout dlátu. Jakmile jsem to zpozoroval, nechával jsem ho na pokoji a ruce mi klesly. Začal jsem zhasínat svítilny. Měnil se, až se stal stínem, který se rozplynul. Když jsem ho nerozeznával, přiblížil jsem se k němu a hledal ho, abych se ujistil, že mi nezmizel, využívaje temnoty. David zatím vstoje spal a víc si mne nevšímal. Až druhého dne se znovu objevil, vynořuje se poznenáhlu ze tmy, tichý, aby zaujal svou obvyklou pozici uprostřed ateliéru. Byl to nejkrásnější okamžik dne, když jsme se na sebe začali zase dívat a zároveň na sebe počali přenášet svůj neklid.

~*~

Tohle si moje fantazie upravila k obrazu svému, ale tak či tak, líbí se mi to. Rozhodně to není jediná tomu podobná část v knize. A byly tam i takové, jež jsem si moc "upravovat" nemusela...

Kdyby prátelé, s nimiž jsem byl včera na večeři, znali dopis, jenž jsem před pár dny poslal mladému Gherardu Perinimu di Pesaro, nevím, jak by se na něj zatvářili. Zbožňuji toho mladíka, neboť ztělesňuje nevšední krásu, kterou si moje mysl už zidealizovala. Podobné obličeje mě povzbuzují k tvorbě. Jsou pro mne popudem, jiskrou na cestě za krásou a jejím uskutečněním.
K soše na Lorenzův sarkofág v medicejské kapli mě vskutku inspiroval Gherardo Perini. Klidný a vyrovnaný mladý muž se však Gherardovi nepodobá. Umění je pro mne druhem lásky, jakou neznají moji přítelé, ani moje rodina. Lásky, jíž rozumím pouze já.
  • Post a new comment

    Error

    default userpic
  • 4 comments