My D is Not Silent. (estriel) wrote in knihomol,
My D is Not Silent.
estriel
knihomol

  • Mood:
  • Music:

Audrey Niffenegger: The Time Traveler's Wife

Ich liebe dich, auf immer und ewig. Zeit bedeutet nichts. Netradiční příběh o lásce... a nejen o ní.


Autor: Audrey Niffenegger
Název:Die Frau des Zeitreisenden (The Time Traveler’s Wife)

The Time Traveler's Wife

Když se Clare poprvé setká s Henrym, je jí šest a Henrymu třicetšest let. Když Henry poprvé potká Clare, je mu 28, Clare je dvacet. Jak je to možné ?

Henry cestuje časem. Jedná se o genetickou anomálii, nemoc… a žít s ní není žádný med. Zejména ve vypjatých, stresujících okamžicích se Henry z ničeho nic prostě vypaří – a skončí někde úplně jinde, v jiném čase, zcela nahý, protože s sebou nemůže nic vzít, když cestuje časem. Henry nedokáže ovládat, kdy zmizí a kde a v jaké době skončí, jak dlouho bude trvat, než se vrátí – to všechno pochopitelně vede k řadě nepříjemností. Zkuste si představit, jaké to je, objevit se uprostřed mrazivé lednové noci na nějakém vylidněném parkovišti, bez jakékoliv možnosti se zahřát.
Henry poměrně často „navštěvuje“ Clare jako malou holčičku a mladou dívku – výlety k ní ale začnou až v době, kdy je Henrymu přes třicet. Proto je jejich první setkání v současnosti trochu komické – Clare ví o Henrym všechno možné, zatímco on vůbec netuší, o koho jde.

Clare a Henry spolu stráví celý život – ať už jim čas jakkoliv hází klacky pod nohy, pro jejich lásku nemá sebemenší význam… A více či méně se dá říci, že je ani smrt nerozdělí. :)

Proč byste si tuhle knihu měli přečíst? Protože je úžasná. Skvělý – a skvěle zrealizovaný – nápad, krásný styl, dojemný příběh… Je to jedna z velmi mála knih, nad jejichž stránkami jsem uronila pár slz.


(Německy, protože jsem tuto knihu četla in Deutsch.)

Die Episode im Parkhaus an der Monroe Street.

Montag, 7. Januar 2006 (Henry ist 43)

Henry: Es ist kalt. Sehr, sehr kalt, und ich liege auf der Erde im Schnee. Wo bin ich? Ich befinde mich auf einem freien Gelände ohne Häuser und Bäume. Wie lange bin ich schon hier? Mühsam komme ich auf Hände und Füße. Ich sehe mich um. Ich bin im Grant Park. Das dunkle und geschlossene Art Institute steht jenseits einer unberührten Schneedecke in weiter Ferne. Die wunderschönen Gebäude der Michigan Avenue liegen still da. Autos rollen über den Lake Shore Drive, Scheinwerfer zerschneiden die Nacht. Über dem See schwebt eine schwache Lichtlinie; der Tag bricht an. Ich muss von hier weg, ich muss wieder warm werden.

[...] „Hilfe!“, rufe ich, doch es kommt niemand. Vor der Tür rolle ich mich zu einer Kugel zusammen, ziehe die Knie ans Kinn und lege die Hände um meine Füße. Niemand kommt, und dann werde ich endlich, endlich ohnmächtig.


***


Wie man sät, so erntet man

Clare:
„Wenn ich tot bin…“ Henry stockt, blickt zur Seite, holt tief Luft, beginnt erneut. „Ich habe für alles gesorgt, sämtliche Dokumente, du weißt schon, mein Testament, Briefe an Leute, Sachen für Alba – in meinem Schreibtisch liegt alles.“ Ich kann nichts sagen. Henry sieht mich an.
„Wann?“, frage ich. Henry schüttelt den Kopf. „Monate? Wochen? Tage?“
„Ich weiß es nicht, Clare.“ Das stimmt nicht, natürlich weiß er es.
„Du hast die Todesanzeige gelesen, stimmts?“
Henry zögert, dann nickt er. Ich öffne den Mund, will noch einmal fragen, aber dann habe ich Angst.
  • Post a new comment

    Error

    default userpic
  • 3 comments